Záchvat dětské zuřivosti nemusí být vždy jen projevem hněvu. Možná je to úzkost

Pro rodiče je to jedna z nejnepříjemnějších situací. Jak zareagovat, když dítě dostane amok, hází se na zem, zuří, nahlas pláče a všichni kolemjdoucí se jen pohrdavě přihlížejí, že rodič si neumí poradit s vlastní ratolestí?

Každý má vlastní způsob. Nezodpovězených otázek je však více – proč zažívají některé děti záchvaty vzteku častěji než jiné, což vlastně návaly zlosti způsobuje a co tyto stavy znamenají pro budoucnost dítěte?

Rodiče si často nejsou jisti, zda chování, jehož jsou svědky během záchvatů hněvu, může naznačovat určité poruchy chování.

Empirický výzkum je stále překvapivě malý a většina poznatků z této oblasti se stále opírá jen o teorii.

Tyto výzkumné zjištění o návalech zlosti, na které upozorňuje i portál Psychology Today, vás proto možná překvapí.

1. Nepleťte si hněv s úzkostí

Až pětasedmdesát procent dětí ve věku od tří do pěti let mívá záchvaty vzteku. Studie zaměřená na děti, které vykazovaly silné záchvaty vzteku, zjistila, že 52 procent dětí mělo i jiné problémy s chováním. Mohly za to zejména emoční problémy.

Vědci, kteří zkoumali různé formy záchvatů na vzorku prepubertálních dětí, dokázali za pomoci statistického procesu nazývaného shluková analýza odlišit, kdy děti pociťovali hněv a kdy šlo spíše o úzkost. Zjistili například, že bouchání hlavy o zeď či o stůl obvykle souvisí právě s úzkostí, ne s hněvem.

Zuřivost se tedy může vyskytnout jako externalizovaných reakce na úzkost, přičemž děti po odeznění záchvatu obvykle prožívají strach z následků svých činů nebo jejich litují.